Židé v Kolíně

Židé žili v diaspoře, bez svého státu a v Evropě museli žít spolu s křesťanskou většinou (majoritou). Od středověku až do roku 1848 bylo jejich životní postavení neplnoprávné.

Po IV. lateránském koncilu (1215) došlo ke zhoršení právního postavení židovského obyvatelstva. Židé nadále museli žít většinou jen v uzavřených „židovských ulicích“ či v malých čtvrtích, zvaných později ghetta. Panovníci, vědomi si ekonomického přínosu židovského obyvatelstva, je brali formálně pod svoji ochranu, ale na straně druhé nezabránili jejich četným perzekucím.

V polovině 13. století vzniká královské město Kolín (první písemná zmínka z 8. září 1261) a krátce po založení města se zde usazují i Židé. Nejstarší písemné zprávy o židovském osídlení v Kolíně pocházejí z období vlády Jana Lucemburského z 30., respektive 40. let 14. století.

V roce 1377 se v kolínských městských knihách poprvé připomíná Židovská ulice (Platea Judeorum). V průběhu 15. století získávalo zdejší židovské osídlení na významu. Po vypovězení Židů z Plzně (1504) se stává kolínská obec druhou nejvýznamnější po Praze. Nevíme přesně, kolik Židů zde žilo, odhadujeme, že něco kolem 300.

Král Ferdinand I. roku 1541 (po požáru Pražského hradu) navrhl zemskému sněmu, jenž tento návrh přijal, aby se museli všichni Židé z Království českého vystěhovat. Také kolínští Židé se pod vedením rabína Mojžíše Malostranského vystěhovali do Polska a Haliče (např. do Kaziměře – dnes předměstí Krakova a do Lvova).

Obrat nastává až po nástupu Maxmiliána II. roku 1564; tehdy dochází k masovému návratu Židů do Čech a tedy i do Kolína. Patrná je tato skutečnost i z kolínských archivních pramenů, kde narůstá i počet zapsaných právních pořízení v městských knihách.

Hlavní obživou kolínských Židů byl obchod, půjčování peněz, ale i některá řemesla. Provozovali obchod ve městě a okolí, obchodovali i s cizokrajným zbožím. V 16. století máme zprávy o obchodním spojení kolínských Židů s Lipskem, Norimberkem, Landshutem, Salzburkem, Lincem, Vídní, Modenou, Kleve v Porýní a dalšími městy.

V předbělohorském období patřila kolínská židovská obec mezi největší v Čechách a Kolín byl označován za „Jeruzalém na Labi“. Tato tendence růstu počtu židovského obyvatelstva pokračovala i v pobělohorském období. V 90. letech 16. století v Kolíně působil Becalel, syn pověstného pražského rabína Jehudy Löwa. Becalel zde založil ješivu (vyšší náboženskou školu).

Celému městu přinesla řadu škod a útrap třicetiletá válka. Soužití židovské obce s kolínskými měšťany občas přinášelo konflikty, ale závažnějšími se ukázaly být restriktivní nařízení z 18. století. Císař Karel VI. v letech 1726–1727 vydal několik nařízení, která opětovně přikazovala Židům pobývat pouze ve zvláštních ulicích a čtvrtích (translokační reskript) a omezovala počet Židů žijících v Čechách a na Moravě (numerus klausus, familiantský zákon).

Familiantský zákon: přinášel rozvrat do rodinného života Židů, jehož patriarchální ráz, posvěcený náboženskými předpisy, zůstal do této doby neporušen. Právě rodinu, její soudružnost a také početnost pokládali Židé v diaspoře za jednu z nejvyšších životních hodnot.

Rozhodnutím panovníka bylo v případě židovských rodin povoleno ženit se jen prvorozeným synům (familiantům), kteří měli přiděleno své číslo inkolátu. Druzí synové neměli právo se oženit a byli odsouzeni k nedobrovolnému celibátu. Pokud se pokoušeli legálně založit rodinu, museli odejít do ciziny. Bylo jen přirozené, že se i druhorození a další synové chtěli ženit volně bez dalších omezení. Získat postavení familianta a získat inkolát však bylo možné jen tehdy, uvolnilo-li se úmrtím, nebo za zvláštních, výjimečných podmínek. Porušování zákona bylo přísně trestáno, přesto se obcházel tak, že snoubenci se dali tajně za noci oddat. Podle státního zákona bylo toto "divoké" manželství neplatné, podle židovského náboženského ritu však platné bylo. Děti z těchto manželství měly jméno po matce a v matrikách byly zapsány jako nemanželské. Židovská společnost však na ně s opovržením nehleděla.

Také Marie Terezie (1717–1780) chtěla v roce 1745 vypudit Židy z Čech (obviňovala je z pomoci pruské armádě), ale z důvodu kritiky a výhrad k tomuto kroku ze zahraničí a na základě argumentů, které upozorňovaly na výhody pobytu Židů – např. pro obchod a celkový chod hospodářství habsburské monarchie od tohoto záměru upustila.

Za Josefa II. byly v 80. letech 18. století provedeny důležité reformy, které umožnily částečné zrovnoprávnění Židů s ostatními obyvateli monarchie. Současně však byl zvýšen úřední tlak na poněmčování Židů, což ve svých důsledcích přinášelo nacionální třenice ve 2. pol. 19. stol.

Pro Židy mělo velký význam zrušení povinnosti nosit zvláštní žluté označení na oděvu. Dále jim bylo dovoleno navštěvovat všechny typy domácích vyšších škol včetně univerzit a získávat akademické tituly (s výjimkou teologické fakulty). Mohli se také věnovat s určitými výjimkami řemeslům a živnostem, směli najímat panské grunty nebo se ucházet o příděl neobdělané půdy a s jistými omezeními půdu obdělávat atd. V důsledku těchto nařízení se Židům otevřely nové možnosti v podnikání, v průmyslu a zemědělství.

Do souboru osvícenských reforem patřila i jazyková nařízení upřednostňující němčinu jako úřední jazyk. Pro Židy se stala němčina povinným vyučovacím a úředním jazykem a museli také přijmout k dosavadním hebrejským jménům nová osobní jména a německá příjmení.

Po roce 1848 (a následnými právními úpravami) – došlo k významné změně životních podmínek židovského obyvatelstva (zrušeny jednotlivé židovské zákony – např. familiantský zákon atd., Židé již nemuseli žít v ghettu a mohli se volně stěhovat a vykonávat všechna povolání) a Židé se stali plnoprávnými občany habsburské monarchie jako všichni ostatní obyvatelé.

Počátky emancipace

Život židovských komunit výrazně ovlivnily reformy císaře Josefa II., během nichž vycházela také nařízení, upravující práva a povinnosti Židů a odstraňující řadu diskriminačních omezení. V 80. letech 18. století tak započal proces společenské emancipace židovského obyvatelstva.

Další oblastí, které se hluboce dotkly reformy, bylo vzdělání. Židovské obce, jež dosud zřizovaly jen tradiční náboženské školství, musely zakládat i tzv. triviální či normální židovské školy se světskými předměty. Židovští studenti studující na univerzitách se hlouběji seznamovali s myšlenkami osvícenství a emancipace.

Řada císařských nařízení také narušovala tradiční vazby uvnitř židovských obcí. Závažný zásah do jejich autonomie znamenalo zrušení soudní pravomoci židovských obcí, které nyní mohly řešit jen náboženské otázky. Do souboru osvícenských reforem patřila i jazyková nařízení upřednostňující němčinu jako úřední jazyk. Pro Židy se stala němčina povinným vyučovacím a úředním jazykem a museli také přijmout k dosavadním hebrejským jménům nová osobní jména a německá příjmení. Všechna nařízení byla později sebrána a revidována v tzv. systemálním židovském patentu z roku 1797.

Na počátku 19. století začínají kolínští Židé opouštět stísněnou Židovskou ulici. V roce 1829 bydlelo mimo ghetto již 70 židovských rodin (celkem 322 osob). Ovšem teprve revoluční rok 1848 přinesl Židům úplné zrovnoprávnění. Císařský ústavní patent ze 4. března 1849, tzv. březnová oktrojovaná ústava, prohlásil rovnost občanů před zákonem i náboženskou svobodu. Celý proces vrcholí v druhé polovině šedesátých let souborem ústavních zákonů z roku 1867, tzv. prosincovou ústavou.

Reorganizace židovských náboženských obcí

Změny, ke kterým došlo od konce 18. století až do roku 1867, vyvolaly potřebu reorganizace židovských obcí. Ty postupně ztrácely na svém významu a vykonávaly již jen převážně náboženskou funkci. Židé, kteří se vystěhovávali z tradičních míst na venkov, zakládali menší, mnohdy nepříliš životaschopné obce či modlitební spolky (na Kolínsku např. v Plaňanech či Zásmukách) a poměry v nich se stávaly neudržitelné (a pro státní úřady nepřehledné). Situaci do jisté míry řešil až zákon o židovských náboženských obcích č. 57 ř. z. z 21. března 1890. Ten definoval židovské náboženské obce v podstatě jako nezávislé náboženské spolky s vlastními stanovami a pojal je jako územní jednotky, kdy každý Žid povinně příslušel k té náboženské obci, v jejímž obvodě měl své řádné bydliště.

Na Kolínsku (v kolínském politickém okrese) vznikly dle tohoto zákona dvě židovské náboženské obce, v Kolíně a Kouřimi. Jejich působnost se kryla s příslušnými soudními okresy. Kouřimská židovská náboženská obec se však již od počátku potýkala s problémy, malým počtem členů a jejich postupným úbytkem a s tím spojeným nedostatkem financí. V letech 1925 až 1926 došlo ke sloučení obou obcí a nadále existovala jen Židovská náboženská obec se sídlem v Kolíně. Stanovy „Israelitské obce náboženské v Kolíně“ byly schváleny místodržitelstvím 13. září 1896. Náboženská obec měla za úkol starat se především o náboženské záležitosti – synagogu, provoz mikve (židovské rituální lázně), košer porážky či výuku náboženství apod. K jejím povinnostem patřilo také zajišťovat obsazení místa rabína. V čele židovské náboženské obce stálo představenstvo, rada a starosta. Představenstvo mělo dvacet sedm členů. Užším orgánem byla rada, která se skládala z devíti členů, jež byli zároveň členy představenstva. Rada ze svého středu volila starostu, místostarostu, pokladníka, účetního, zapisovatele, tzv. otce chudých a jednoho či více představených modlitebny.

Židovští podnikatelé

V 19. století Židé zaujímali nadále významné místo mezi kolínskými obchodníky, avšak s růstem počtu obyvatel města narůstal počet křesťanských obchodníků. Do města se sice i tehdy přistěhovaly nové židovské rodiny, ale přírůstky českého obyvatelstva byly daleko výraznější. Nové právní poměry umožňovaly svobodný pohyb židovských rodin a ve svých důsledcích přinášely snižování počtů Židů, resp. osob hlásících se k židovskému náboženství v Kolíně nejen v absolutních číslech, ale o to více v relativním zastoupení v celkových počtech obyvatel města.

Současně můžeme sledovat, že zvláště úspěšní židovští obchodníci a podnikatelé často z města odcházeli do Prahy a jiných míst, která jim nabízela vyšší úroveň podnikatelských a společenských profitů. Modelovým příkladem výjimečné rodinné expanze je rodina Petschků, která od Mosese Petschka (1822–1888), ještě převážně podnikajícího v Kolíně a blízkém regionu, v další generaci rozšiřuje pole svých podnikatelských aktivit na celý středoevropský prostor. Petschkové Kolín zcela opustili a po městu zrodu jejich úspěchu jim zůstaly jen nostalgické rodinné vzpomínky.

Naakumulovaný rodinný kapitál však umožnil několika jiným židovským podnikatelům se zapojovat do vzniku a rozvoje kolínského průmyslu. Jmenujme např. rodinu Fischerů, Weissbergerů, Feldmannů a především Mandelíků.

V roce 1861 koupili strojní olejnu řepkového oleje na Kutnohorském předměstí (dnes Vavruškova sodovkárna) od Ignáce Selikovského bratři Jakub a Adam Fischerovi. V roce 1871 se stal jediným majitelem továrny na lisování a rafinování řepkového oleje s výrobou pokrutin Jakub Fischer (1814–1874). Po jeho smrti ji převzal jeho syn Pavel Fischer (1852–1898), který musel roku 1881 podnik prodat. O tři roky později ještě založil druhou továrnu v Kolíně na Zálabí, kterou držel do roku 1896. Pavel Fischer sice jako podnikatel selhal, ale je zajímavé sledovat jeho společenské aktivity, kdy působil např. jako mecenáš divadelních ochotníků, podporovatel česko-židovského hnutí a spoluzakladatel spolku baráčníků. Jeho synové byli PhDr. Otokar Fischer (1883–1938) a PhDr. Josef Fischer (1891–1945).

V polovině 60. let 19. stol. založil v Kolíně Josef Weissberger (1824–1872) druhý lihovar (tzv. lihočistnu), který se nacházel poblíž nádraží pod kostelem Všech svatých. Krátce před svou smrtí se Weissberger podílel také na založení Společnosti na vyrábění lihu a drasla, jejímž spolumajitelem byl i pražský velkoobchodník Seligman Elbogen a také další agilní místní podnikatelé v lihovarnictví. Kronikář František Potůček spojoval úmrtí Josefa Weissbergera s finančním krachem způsobeným hospodářskou krizí. Společnosti se však podařilo svůj záměr dovést do zdárného konce a roku 1872 vybudovala nedaleko železnice nový akciový lihovar, fungující dodnes.

V roce 1857 se do Kolína přistěhoval Leopold Feldmann (asi 1822–1886) a založil si zde nevelkou obuvnickou dílnu. Po jeho smrti ji převzal jeho syn Zikmund Feldmann (1855–1917), který ji posléze rozšířil na obuvnickou továrnu. Od roku 1896 sídlila na Pražském předměstí ve Štítarské ulici čp. 120 a v roce 1911 byla pro její potřebu postavena moderní budova na Kutnohorském předměstí v Havlíčkově ulici čp. 260 (později sídlo firmy Prchal a Ericsson a následně Tesly Kolín). Firma byla likvidována v roce 1931.

Obchodník s obilím Bernard Mandelík (1844–1910) se na přelomu 60. a 70. let stal členem správních rad Akciového parního mlýna a Továrny na plechové a kovové zboží. V roce 1888 založil s Gustavem Weissbergerem, synovcem Josefa Weissbergera, sušárnu na čekanku v Havlíčkově ulici. Ve stejném roce se stal správcem cukrovaru v Ratboři, který spolu s velkostatkem koupil o dvě léta později. Do roku 1902 měl v nájmu i šternberský cukrovar v Zásmukách, pak koupil cukrovar v Bečvárech. V rozvoji rodinné firmy pokračovali i jeho synové Robert (1875–1946), Otto (1876–1959) a Ervín (1883–1971), kteří rozšiřovali hospodářský vliv rodiny v regionu i mimo něj. Zvláště Robert Mandelík zaujímal v období první republiky postavení předního českého cukrovarníka a zařadil se mezi pražské podnikatelské a finanční elity. Rodina však stále udržovala ekonomické vazby ke Kolínu (např. akcionářský podíl v Obchodních tiskárnách v Kolíně) a vedle pražských bytů sídlila ve vilách v Ratboři, které se staly součástí jejího společenského života a reprezentace.

Celkový podíl židovského obyvatelstva na rozvoji kolínského průmyslu lze hodnotit jako menšinový vůči národnostně českým podnikatelům, početně rozšířeným např. o německé slezské podnikatele v případě prvního kolínského lihovaru, avšak jejich vliv na hospodářské poměry ve městě nebyl nezanedbatelný. Ostatně asi největší kolínský selfmademan František rytíř Horský z Horskýsfeldu (1801–1877) neměl mnoho následovníků českého původu. Uvést lze např. Josefa Leopolda Bayera (1836–1909) zakladatele Obchodních tiskáren, které byly v druhé generaci rodiny za Josefa Bayera (1859–1924) roku 1912 zakcionovány. Mnozí podnikatelé tak zakládali podniky spíše místní a regionální úrovně. Navíc některé kolínské akciové společnosti, založené s velkými ambicemi na počátku 20. století, trpěly závažným nedostatkem kapitálu (Petrolka, Vozovka).

Zapojování do veřejného života

Od poloviny 19. století se Židé zapojují aktivně do života našeho města. Setkáváme se s nimi v městském zastupitelstvu i v mnoha spolcích. Dochází tak ke sbližování dosud převážně německy mluvící židovské komunity s českým prostředím města. Po volbách v roce 1864 zasedli do městského zastupitelstva obchodník Israel Eisler (nar. 1816), majitel domu Eliáš Fischer (1816–1892), lékař Šalomoun Schön (1810–1879) a rolník Jindřich Weissberger (1820–1872). Obdobná situace byla i po volbách v roce 1867, pouze Jindřicha Weissbergera vystřídal jeho bratr továrník Josef Weissberger (1823–1872).

Josef Weissberger, který prodělal výrazný společenský vzestup, nezapomínal na chudší spoluobčany. Pořádal dobročinné bály a také založil nadaci 2000 zl pro chudé školáky. V tomto ohledu měl své následovníky, např. Bernarda Mandelíka. Historik Josef Vávra popisoval pohřeb Josefa Weissbergera jako navýsost společenskou událost, kdy jeho rakev provázelo městské zastupitelstvo, kněžstvo, školní mládež, spolky i tělocvičná jednota Sokol s praporem a hudbou.

Rozvoj česko-židovského hnutí a nástup sionismu

Modernizace společnosti v průběhu 18. a 19. století oslabovala tradiční pojetí židovství. Postupná urbanizace, demokratizace, sociální proměny a šíření sekulárně racionálních hodnot ovlivňovaly život dosud ortodoxně orientovaných židovských komunit. Na základě historických příčin – reforem císaře Josefa II. a do jisté míry také pragmatických motivů se nejdříve velká část Židů přiklonila k německé kultuře, umožňující jim větší společenské uplatnění. Ovšem jak všestranně sílila česká občanská společnost a města v Čechách a na Moravě se počešťovala, tak sílil tlak na židovské němectví a současně se postupně rodilo menšinové českožidovské hnutí.

V Kolíně jsou doloženy první českožidovské snahy od 70. let 19. století. Významnou osobností, která je prosazovala a podporovala, byl mladý továrník Pavel Fischer (1852–1898). V roce 1876, tedy v roce založení pražského Spolku českých akademiků židů, ho místní list Koruna česká uvádí jako jednoho z šesti zakládajících členů Spolku. Kolínští Židé podporující českožidovskou asimilaci zaslali do Kolínských novin na počátku roku 1881 vyjádření, ve kterém odsuzovali své souvěrce, kteří se hlásili k němčině, a prohlašovali, že „vždy a všude hlásíme se s pýchou k národu českému, v jehož řeči nás naše matky vychovaly.“

Nový impuls dostaly českožidovské snahy v Kolíně na počátku 90. let 19. století. V této době, kdy se dále vyostřovaly česko-německé vztahy, je patrné další narůstání národnostně motivovaného antisemitismu. Ve vnitrozemí, kde jako na Kolínsku chybělo rozsáhlejší německé osídlení, nacházeli čeští radikálové náhražku při „národním“ boji v odporu vůči němectví židovskému. Výtky vůči Židům se staly obvyklou součástí veřejných projevů některých osobností místního společenského života. Židovská menšina se tak ocitala pod silným pranýřujícím tlakem a v této stále vypjatější atmosféře, náchylné k radikalizaci, se rozdmýchávaly i ty nejiracionálnější předsudky vůči Židům (včetně obvinění z rituální vraždy). V Kolíně se 1. března roku 1893 ztratila služka Marie Havlínová, jejíž tělo pak bylo nalezeno v Labi. V důsledku šeptandy a patrně i aktivní role některých radikálů vypukly ve dnech 11. až 13. dubna bouřlivé demonstrace proti místnímu židovskému obyvatelstvu, které byly nakonec zastaveny až za asistence vojska.

Českožidovskému hnutí se v 90. letech podařilo rozrůst z původního intelektuálního kroužku v Praze a začalo budovat svou strukturu v menších českých městech. Zde jeho ideje nacházely pozitivní ohlas, avšak hnutí i nadále zůstalo menšinovým a bylo omezeno především na Čechy. Koncept asimilace s českou majoritou nelze chápat jen jako obrannou reakci židovské komunity, která by se k němu přikláněla pouze pod tlakem českých radikálů. Vyvěral i ze sebevědomého vnitřního uvažování Židů o sobě samých. Jejich přání splynout s českým národem jim mělo zajistit nejen účinnou obranu před útoky antisemitů, ale i podíl na podpoře českého politického a kulturního programu a současně přístup k veřejným úřadům a napomoci jejich společenskému uznání.

Významnou organizací, která usilovala o spolupráci českých Židů Čechožidů), spojených asimilační myšlenkou, byla Národní jednota českožidovská (NJČ), která se po delších přípravách ustanovila v Praze v roce 1893.

V Kolíně byl tehdy výraznou postavou českožidovského hnutí advokát JUDr. Josef Podvinec (1857–1920), švagr Pavla Fischera. Také on se podílel na založení pražského Spolku českých akademiků židů. V březnu roku 1895 se zde ustavila jako samostatná organizace Českožidovská národní beseda. JUDr. Podvinec byl zvolen jejím starostou. Beseda vyvíjela bohatou kulturní a osvětovou činnost, spolupracovala s NJČ, avšak nebyla jejím pouhým místním odborem. Vytkla si za cíl vytvořit v Kolíně středisko pro českožidovské snahy. Chtěla se věnovat drobné národní práci, pořádala přednášky s vlasteneckou, českožidovskou a naučnou tématikou pro veřejnost a dbala o to, aby se její členové odlišovali od českých spoluobčanů jen svou vírou.

Po slibném rozběhu činnosti Besedy však došlo k vážným problémům. Po protižidovských bouřích v prosinci roku 1897 a následně i událostech spojených s Hilsnerovou aférou, kdy se ještě více vyhrotily protižidovské výpady, došlo k narušení procesu českožidovské asimilace. Činnosti spolku se negativně dotklo stanovisko české veřejnosti, která se ostře postavila proti židovským spoluobčanům a bojkotovala jejich aktivity. V radikálně změněných poměrech se mnozí členové od spolku odvrátili. Oslabení mu přinesl i aférou doprovázený odchod JUDr. Podvince z města.

Třebaže později českožidovské postoje u místních Židů převažovaly, někteří jednotlivci nyní projevovali výraznější sympatie vůči sionistickému hnutí, hledajícímu identitu židovského národa v jeho obrodě a návratu do Svaté země. V roce 1900 byl v Kolíně založen spolek Zion, místní odbor svazu Zion rakouských spolků pro osídlení Palestiny a Sýrie, mezi jeho členy byli i Židé s původní českožidovskou orientací. Členem tohoto spolku se stal také kolínský rodák JUDr. Ludvík Singer (1876–1931), který dříve působil v kolínské Českožidovské národní besedě jako její jednatel. Od roku 1907 se angažoval v sionistickém hnutí a při obhajobě jeho zájmů neváhal kritizovat tzv. Čecho-židy. Vypracoval se pak v předního představitele sionistického hnutí v Čechách a byl zvolen za prvního předsedu Židovské strany v Československu.

1. světová válka a vznik Československé republiky

Muži židovského původu stejně jako ostatní podléhali stanoveným odvodům. Zařazováni byli k pěším plukům i dělostřelectvu, k bojovým i týlovým jednotkám. Mnozí měli hodnosti záložních důstojníků. Jejich osudy byly různé, někteří utrpěli zranění, několik jednotlivců padlo či zemřelo v souvislosti s vojenskou službou. V roce 1924 byla nákladem Pavla Poláčka umístěna v kolínské synagoze pamětní deska připomínající čtrnáct padlých příslušníků Židovské náboženské obce v Kolíně.

Válečný nedostatek a další důsledky války tíživě doléhaly na mnohé členy židovské náboženské obce (ŽNO), kteří žili v Kolíně. Zvláště podporovací spolky řešily případy špatné sociální situace některých svých členů. V roce 1915 měla ŽNO 182 přispívajících členů. V roce 1917 přichází do Kolína jako nový rabín PhDr. Richard Feder (1875–1970).

Samostatnou kapitolou byla péče o židovské uprchlíky, které se věnovala také židovská obec. Běžným zjevem válečných let se od konce roku 1914 stala přítomnost většího počtu uprchlíků z Haliče a Bukoviny (Poláků a zvláště Židů), kteří museli opustit své domovy v důsledku války. Např. v únoru 1915 v Kolíně žilo 427 haličských uprchlíků. Počet haličských Židů v tehdejším kolínském okrese (bez Černokostelecka a Českobrodska) se v květnu tohoto roku pohyboval asi okolo 1 200 osob. Okresní hejtmanství a orgány samosprávy musely zajišťovat jejich ubytování, vyplácení podpor a školní docházku pro děti. Na základě nařízení zemského místodržitelství z konce roku 1914 byla v každé obci, kde se uprchlíci ve větším počtu zdržovali, zřizována pomocná uprchlická komité. Obyvatelé města prožívali do jisté míry kulturní šok, neboť Židé z „východu“ se výrazně odlišovali svým způsobem života.

V Rusku, Francii a Itálii se během první světové války utvářely československé legie, do kterých vstupovali čeští krajané, a především čeští a v menší míře slovenští zajatci. Do legií se přihlásili i Židé, a nejinak tomu bylo i u vojáků pocházejících z Kolína a Kolínska. Židy z Kolínska nalezneme ojediněle ve francouzských a italských legiích, a zejména ve větším počtu v legiích ruských. Desátník Emil Adler-Orel (1894–1918), zařazený k 5. střeleckému pluku T. G. Masaryka, padl 26. října 1918 v Tatarské Birmě na Urale.

Kontroverzní postavou byl novinář a politik PhDr. Lev Borský (1883–1944), jenž se stal ideovým vůdcem radikální České strany státoprávně pokrokové. Již před 1. světovou válkou zastával výrazně protirakouská stanoviska, politicky se vyhranil v českého integrálního nacionalistu a jako jeden z mála politiků uvažoval o vzniku samostatného českého státu v důsledku očekávané války. V průběhu válečných let se zapojil do domácího a pak do zahraničního odboje. Byl jmenován prvním československým diplomatickým zástupcem v Itálii (1918–1920). Později ostře polemizoval s ministrem zahraničí Edvardem Benešem a prezidentem T. G. Masarykem. Krajně pravicové názory opíral o své pojetí filozofie dějin. Zahynul během holocaustu.

Československá republika

Hluboké problémy se zásobováním potravinami a dalšími životními potřebami přetrvávaly ještě delší dobu po ukončení války. Napjatá situace rychle eskalovala v listopadu a prosinci 1918, kdy došlo v několika městech k rabování obchodů, při kterém se spojovalo zoufalství lidí, odpor vůči „keťasům“, ale také chuť přilepšit si z cizího, navíc podpořená rozjitřeným antisemitismem. Radikalizované masy v uvolněných právních poměrech se daly lehce svést k propuknutí protižidovských vášní. Kolínské bouře 17. prosince postihly obchody židovských i křesťanských majitelů na různých místech centra města. Rabujícím kolínským obyvatelům i přespolním se postavila městská policie a četnictvo. Několika set členný rozvášněný dav se snažily upokojit některé místní významné osobnosti. Přesto byly napadeny obchody Julia Weisse a firmy Nathan Eisler, továrna na obuv S. Feldmann, ale také obchody křesťanských majitelů Otakara Preiningera, Emilie Součkové a pekařství Jana Hankovce.

Československá republika byla po těchto počátečních excesech budována jako demokratický stát v duchu představ jejích zakladatelů. Náboženské vyznání bylo považováno za osobní věc a práva židovské menšiny byla zaručena.

V roce 1919 usiloval na mezinárodním poli o garanci práv židovské menšiny JUDr. Ludvík Singer, tehdejší předseda Národní rady židovské, reprezentující zájmy židovské národní menšiny od října 1918. Z této pozice se stal členem Comité des Délégations Juives, výboru židovských delegací a pokoušel se zajistit ochranu práv židovské menšiny při jednáních pařížské mírové konference. O této problematice také jednal s ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Nakonec byla židovská národnost uznána v dokumentech vycházejících z československé ústavy z roku 1920.

Kolínští Židé se ztotožnili s československou republikou, kterou považovali za svůj domov. Nepociťovali překážky z hlediska svého původu a mohli usilovat o svobodnou seberealizaci jako ostatní občané. Plně se integrovali do české společnosti. Byli mezi nimi lékaři, advokáti a průmyslníci, ale i drobní řemeslníci a obchodníci, dělníci, inženýři, úředníci, učitelé a zástupci mnoha dalších profesí. Výraznou postavou židovské náboženské obce byl rabín Richard Feder, jenž zároveň vyučoval na kolínských středních a měšťanských školách a pracoval v Okresním osvětovém sboru. Všeobecnou úctu si získával svou moudrostí a vlídným jednáním.

Po vzniku Československé republiky se v Kolíně opět rozvíjelo česko-židovské hnutí. Vůdčí postavení v něm zaujal podnikatel Otto Reich (1888–1944) a udržoval si je do svého odchodu z města na počátku 30. let. Již před 1. světovou válkou byl členem Kroužku českožidovského dorostu. Po odchodu do Vídně se na počátku roku 1914 aktivně podílel na vzniku tamního českožidovského sdružení Rozvoj. Do Kolína se přiženil, když v roce 1915 uzavřel sňatek s Růženou Feldmannovou, dcerou kolínského továrníka Zikmunda Feldmanna. Po roce 1917 se stává společníkem firmy S. Feldmann, vyrábějící obuv. Zapojil se do různých podnikatelských organizací. Při ustanovení Odboru průmyslníků pro Kolín a okolí v roce 1919 byl zvolen do jeho výboru. Delší období byl jedním z místopředsedů Klubu průmyslníků středolabských okresů v Kolíně. Dále aktivně pracoval ve Spolku továrníků obuvi. Současně se věnoval činnosti kolínské náboženské obce, byl zvolen jejím starostou (1919–1925). Po příchodu do Kolína organizoval českožidovské hnutí, podporoval Svaz českých pokrokových židů. Po válce se zasazoval o vznik Svazu českých náboženských obcí židovských. V roce 1919 se v Kolíně ustavila místní skupina Svazu Čechů židů a Reich byl zvolen jejím předsedou. Pracoval i v ústředí Svazu Čechů židů.

Okupace a holocaust

Protektorátní vláda pod tlakem německé okupační správy vydala již za dva dny po okupaci první soubor protižidovských opatření, který byl záhy realizován. Začínají být vyhotovovány seznamy Židů v jednotlivých obcích a např. v Kolíně máme doloženo povinné označování židovských obchodů již od 28. března 1939. Následoval soustředěný útok na židovské majetky (tzv. arizace). V rámci uplatňování protižidovských rasových norimberských zákonů byla přijímána řada diskriminačních nařízení, která měla zpočátku podněcovat vystěhování židovského obyvatelstva do zahraničí. Týkala se nejenom těch, kdo se sami hlásili k židovskému náboženství, ale za Žida či židovského míšence byl podle „rasové“ definice označen člověk nejen podle současného či minulého náboženství jeho samého, ale též jeho rodičů, prarodičů, případně jeho životního partnera.

V krátké období do vypuknutí 2. světové války v září 1939 se kolínští Židé pokoušeli o hromadné legální vysídlení asi 500 až 600 Židů z Kolína a okolí do některého z koloniálních území Velké Británie (např. jižní Rhodesie, Keňa), nebo Francie (Francouzská Guinea nebo Nová Kaledonie).

Židovské obce v Protektorátě byly 27. března 1942 rozpuštěny. Zůstala pouze pražská židovská obec a její odbočky v sídlech oberlandrátů (jednou z nich byl i Kolín). V této době se začal naplňovat nacistický plán tzv. konečného řešení židovské otázky.

Kolín jako sídlo oberlandrátu byl zvolen za jedno ze shromaždišť pro transporty do Terezína. Od 17. dubna 1942 probíhala v kolínské Západní škole registrace všech Židů z oberlandrátu s výjimkou nemluvňat a úředně nemocných. Sestaveny byly tři transporty (AAb - 5. 6. 1942, AAc - 9. 6. 1942 a AAd - 13. 6.1942), které se s předstihem postupně shromažďovaly ve škole v Ovčárecké ulici na kolínském Zálabí. Transporty byly vypravovány ze zálabské vlakové zastávky a odjelo jimi 2 202 Židů z celého kolínského oberlandrátu (území zahrnující oblast od Českého Brodu až k Humpolci), z nichž se konce války nedožilo 2 068 lidí.

Celkový počet židovských obětí z Kolína a tehdejšího politického okresu (včetně těch, co sem přišli po zabrání pohraničí) dosáhl bezmála 500 osob. Jedná se nejen o oběti ze tří kolínských transportů z června roku 1942, ale i transportů vypravených z jiných měst, kam byli někteří místní Židé zařazeni. Sedm Židů spáchalo sebevraždu v obavě před nástupem do transportů. Jeden muž byl vzat jako rukojmí a zahynul, sedm zdejších Židů bylo vězněno z politických důvodů a zemřeli v koncentračních táborech a jeden mladík padl jako letec v britské armádě. Po válce se do Kolína navrátilo jen 69 osob.

Několik Židů, pocházejících z Kolína, se zapojilo do domácího komunistického i demokratického (nekomunistického) odboje. PhDr. Josef Fischer se po okupaci významně podílel na založení odbojové organizace PVVZ (Petiční výbor věrni zůstaneme) a byl redaktorem a hlavním autorem jejího programu „Za svobodu, do nové Československé republiky“. Zatčen byl 28. října 1941 a vězněn v Malé pevnosti v Terezíně. Lidový soud v Berlíně ho 14. listopadu 1944 odsoudil k trestu smrti a 19. února 1945 byl popraven.

Židovští uprchlíci, kterým se podařilo uniknout z protektorátu, se hlásili do čs. zahraniční armády. Jejich osudy byly různorodé. Někteří bojovali na Středním východě v 11. pěším praporu – Východním, jiní byli zařazeni do 1. čs. divize ve Francii a mnohé nalézáme v řadách čs. samostatné obrněné brigády, která byla nasazena do bojů při osvobozování Francie. Důstojník čs. armádního sboru v SSSR kpt. Arnošt Heller (1907–1944), jenž byl původně v Klapálkově praporu a pak ve Velké Británii, padl v bojích na Dukle. U čs. 311. bombardovací perutě létal palubní střelec a radiotelegrafista des. Jiří Poláček (1913–2008) a stíhač npor. Tomáš Glaser (1923–1945), jenž zahynul jako poslední československý letec, byl příslušníkem RAF. K francouzské armádě na Středním východě se přihlásil por. Pavel Steiner (nar. 1906).

Poválečná epizoda ŽNO v Kolíně

Po válce se podařilo obnovit činnost Židovské náboženské obce v Kolíně a spíše symbolicky i kolínských židovských spolků. Nebylo ovšem reálné obnovit všechny obce v podobě před rokem 1939, neboť jejich členové byli z velké míry vyvražděni za holocaustu. V roce 1946 tak došlo k novému ustanovení obvodů židovských náboženských obcí. Součástí kolínské se staly i zaniklé židovské náboženské obce v Čáslavi, Habrech, Golčově Jeníkově, Novém Bydžově, Kutné Hoře, Uhlířských Janovicích, Ledči nad Sázavou, Světlé nad Sázavou, Dolních Kralovicích, Havlíčkově Brodě, Polné, Humpolci a Chlumci nad Cidlinou. I po zredukování počtu židovských náboženských obcí nemohla mít každá svého rabína. Proto v roce 1948 vzniká oblastní rabinát pro židovské náboženské obce v Kolíně, Hradci Králové, Pardubicích, Poděbradech a Jihlavě. Oblastním rabínem se stává kolínský rabín PhDr. Richard Feder.

Na počátku 50. let dochází na základě výnosu Státního úřadu pro věci církevní k reorganizaci židovských náboženských obcí. V roce 1953 Židovská náboženská obec v Kolíně zaniká. PhDr. Richard Feder poté přijal funkci oblastního moravského rabína a odchází do Brna. Dál zde působil jen synagogální sbor, a to až do konce 70. let. 20. století.

Žili tu s námi

V roce 2010 byla v synagoze otevřena stálá expozice, která připomíná osudy židovské komunity v Kolíně. Expozice spolu s výstavami s židovskou tématikou jsou během turistické sezóny hojně navštěvovány veřejností a bývají využívány při školních výukových programech, pořádaných Městskou knihovnou Kolín. Každoročně synagogu navštěvují Židé z celého světa (členové britské Northwood & Pinner Liberal Synagogue zde každoročně konají bohoslužby). Významné vzpomínkové akce se v Kolíně konají k výročím odsunu židovských transportů (červen 1942) či návratu přeživších (1945), jež doprovázejí pietní akty v synagoze či u památníku obětem holocaustu na novém židovském hřbitově. Během nich byly na některých kolínských školách odhaleny pamětní desky. Jako připomínka těch, co nepřežili tragické období šoa, vznikla v Kolíně tzv. Stolpersteinová stezka, financovaná z velké části ze zahraničí, kterou nyní tvoří 65 pamětních kamenů.

RSDr. Ladislav Jouza, PhDr. Miroslava Jouzová, PhD.
za využití textů publikace Moje město Kolín. Židé v Kolíně. Kolín 2014.